Svátek má: Filip

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Věrohodnost státu ohrožují nízké daně

Neomalené zájmy korporací způsobují rozklad kapitalismu, konstatují ti, kdo tomu rozumí nejlépe, neboť to dělali celý život. Sami uznávají, že stát potřebuje víc peněz, a že dát je musí ti, kdo jich mají nejvíc.

Debata o rozpočtu značně kulhá, protože problém není v tom, že chybí peníze na sociální programy, které byly voličům slíbeny. Ony ty peníze jsou, je jich dokonce obrovský přebytek, ale nepřispíváme z nich na krytí potřeb českých holátek, ale na zvyšování kvality jacht zahraničních akcionářů. Nemluvě o vyhazování peněz na zbrojení způsobem, který nezvyšuje naši bezpečnost. Jak vydávání, tak získávání peněz do státního rozpočtu přitom není věcí danou shůry, ale pochází z našeho vlastního rozhodnutí.

Můžeme matkám na rodičovské přidat, pokud pro to poslanci zvednu ruku. Bylo by z čeho brát. Ale museli bychom předtím snížit odliv prvotních důchodů z podnikatelské produkce na území pod českou jurisdikcí, čili zvednout daně, pro což také stačí máchnutí poslaneckých rukou. Představa, že Česko se tím stane pro finanční domy nevěrohodné, jak tvrdí ministryně financi Alena Schillerová, je – abych použil jejího výrazu – sama nevěrohodná. Věrohodnost se získává předvídatelnou rozhodností, nikoliv slabostí a neochotou řešit konflikty v počátcích, aby pak snadno přerůstaly přes hlavu.

Česko vyniká mimořádně bázlivým a podbízivým přístupem k zahraničním investicím a příliš snadno podléhá jednostrannému nátlaku. Je to cinknutý zápas ve volném stylu, ve kterém teče krev kvůli okamžitému zisku a nebere se ohled na reálné mezinárodní postavení země. Dlouhodobé zájmy končí na hnoji, kde pak jsou volně k dispozici mudrujícím novinářům a tvůrcům nejrůznějších strategií. Tento smutný stav lze snadno doložit pohledem do mezinárodních řebříčků, kde je Česká republika na chvostu prakticky ve všem, co má perspektivu. Vede leda tak v rozloze řepkových polí.

Nejvyšší energetická spotřeba, nejpomalejší útlum uhlí, nejmenší odbyt domácích poznatků vědy, největší rozpad lesů, nejvyšší míra eroze půdy, nejznečištěnější vzduch, nejmenší sociální prostupnost vzdělávacího systému, nejvyšší růst nájmů, nejkrutější exekuce, krátce, největší nadbíhání skupinovým zájmům, které mají stát a jeho legislativu takříkajíc v paži. Pokud něco funguje, tak je to díky obětavosti a nasazení obyčejných lidí, kteří jednají – jako třeba zdravotnický nebo školský personál – z úcty nikoliv k penězům, ale ke svému poslání.

Nejostudnější je statistika ukazující Česko jako nejvýnosnější zemi pro zahraniční investice. Není to proto, že by česká ekonomika byla tak vyspělá a produkovala tolik přidané hodnoty. V tom jsme bohužel průměrní, většinou děláme to, co umí mnozí, přidaná hodnota neoslňuje. Ale pracujeme rádi (podle extrémního ročního počtu odpracovaných hodin) a dobře (kvalita průměrného výrobku je spíše nadprůměrná). A zejména levně.

Vláda teď vstoupila na chvályhodnou stezku zvyšování pracovních nákladů, které část těch zisků přenášejí přímo do peněženek pracujících. Obavy ekonomických věštců z investičních oddělení bankovních domů, že si to výrobci vyberou na vyšších cenách, se nepotvrdily. A jak by mohly? Copak jsme zaváděli trh zbytečně? Průměrná nominální mzda loni rostla kolem 7 procent, ale inflace je jen 2,4 procenta.

Lidé tedy na tom byli po roce skoro o pět procent líp a ekonomika přitom neměla problém s vyššími mzdami, jako s tím, že ani trochu dražší lidi už není kde brát. Zvyšování pracovních nákladů má spíše ozdravný efekt, protože odstrašuje od zvyšování produkce pouhým nabíráním dalších a dalších levných rukou. Je to tedy bohulibý záměr, ale plní jen polovinu úkolu.

Pokud se budeme bránit vyššímu zdanění, budeme vypadat jako stát v zajetí skupinových zájmů. Takový stát v zajetí (state capture) není věrohodný, protože s klauny se nevyjednává, mluvit je třeba s majiteli cirkusu. Bázlivý stát, který se zalekne prosazování potřeb občanů, může ustoupit i tam, kde jde o zájmy širšího podnikatelského prostředí. Nadnárodní podniky mohou být například velice ohroženy tím, že Česko nedbá na ochranu klimatu, jak to spotřebitelé v jejich mateřských a dalších civilizovanějších zemích požadují. Takové podniky mohou být vystaveny bojkotu spotřebitelů.

Pohrdání životním prostředím, které v zájmu uhlobaronů a dalších zájmových skupin okázale předvádějí politici myšlenkově zakotvení v pravěku 70. let minulého století, také trpce zkresluje skutečný obraz naší vzdělanosti a kultury. Takovému partneru je opravdu těžko věřit.

Ale čert vem okřídlené „co tomu řekne cizina“, trpělivost může překypět holubičímu obyvatelstvu doma. Může se rozčílit, může navléci žluté vesty a běhat po ulicích, může se shromažďovat na náměstích a cinkat klíči. Jakmile občanům dojde, že v pytlíku od svobody jim kdosi znovu podstrčil otroctví, přestane s nimi být řeč. Bylo by užitečné, kdyby taková představa občas probudila naše poltické velikány ze sna a přinutila je běhat uprostřed noci zpocené po bytě s obavou, jestli už věci nenechali zajít příliš daleko.

Stát tu není od toho, aby se plazil před nejmocnějšími soukromníky, ale aby chránil občany před zpupností nasyslených miliard a vyrovnával slabší vyjednávací pozice běžných lidí před koncentrovanou silou ženoucí se zaslepeně za maximalizací okamžitého zisku. Koncentrovaná síla kapitálu nesmí překročit zvládnutelné meze a bránit orientaci politik na společensky prospěšné cíle. Od toho jsou regulace a daně. Všechno se nedá vyjádřit v penězích, ale aby to stát mohl hájit, peníze potřebuje. Daně nejsou dobrovolné, ale velké zájmy mohou posílit svoji legitimitu, když projeví větší ochotu platit.

Někde ve světě se to už děje. Ve Spojených státech se rozebíhá pozoruhodná debata, jestli Američané chtějí socialismus. V řečích našich nových velkých bratří se nesnadno vyznat. Snadno se tam stane, že za socialisty označí někoho, kdo se sám řadí mezi liberály. U nás je to oheň a voda, ale u nich je liberálem ten, kdo prosazuje náznaky sociálního státu, zatímco u nás je liberál naopak potírá. Americký socialista pak chce toho sociálního jen o malinko víc, například podstatně vyšší minimální mzdu a právo na práci. Socialistické je tedy v Americe totéž jako je v Evropě sociálně demokratické – široký přístup ke vzdělání, všeobecné zdravotní pojistění, bytová politika, pracovní zákonodárství, harmoničtější rozvoj regionů a podobné věci.

To, co teď v Americe vidíme, připomíná „efekt motýlího křídla“. V nedýchatelné atmosféře před bouří stačí nepatrný podnět, aby hrnec překypěl a muselo se pádit před burácejícími hromy a divokými blesky. Takhle se stalo, že v jednom volebním obvodě v New Yorku byla loni zvolena nejmladší poslankyně Kongresu v dějinách USA a smetla přitom kandidáta Demokratické strany na předsedu sněmovny. Volbami to nevyšumělo, teď ona sama začíná být nejvlivnější postavou, vůči které se musí ostatní vymezovat, nebo se raději zařadit.

Rozbíhá se další kolo prezidentských voleb a v Demokratické straně vládne nejistota, zda nevygeneruje kandidáta, jehož vítězství by otřáslo establishmentem ještě více než Trump. Tím hybatelem je poslankyně Alexandra Ocasio-Cortezová, která jde rozhodně za „socialismem“, ať už sama, nebo v zákrytu za senátorem Bernie Sandersem. A mezi finančníky a velkými podnikateli se začaly ozývat hlasy, že se tomu ani tolik nediví.

Americký zpravodaj Financial Times to v sobotu shrnul v pozoruhodném článku pod titulkem Proč mají američtí generální ředitelé starosti o další osudy kapitalismu (Andrew Edgecliffe-Johnson: Why American CEOs are worried about capitalism).



Vzniká komická situace, kdy generální ředitelé největších firem jsou přísně tázáni poslanci sněmovního finančního výboru, zda oni sami náhodou nejsou pro socialismus. Všichni odpověděli správně, žádný se nespletl, což byla přednost, která se dříve u nás připisovala absolventům VUMLu (pro ty mladší: povinné nalejvárny pro vyšší funkce, aby šéfové za každých okolností trvali na tom, že za socialismu je to lepší). Všichni dotázaní finančníci potvrdili pravost své víry, píše autor, avšak změnu představuje už samotný fakt, že se tato otázka klade.

Někteří k tomu sepsali i menší studii, ve které volili obezřetnější postup než pouhé ano, nebo ne. Generální ředitel jedné z největších bank světa nabídl úvahu, podle které kapitalismus sice pozvedl miliardy lidí z chudoby, ale „nedá se říci, že by byl bez chyb, že nepřehlíží zájmy lidí a že by se nedal zlepšit“. Jamie Dimon, ikonický ředitel JPMorgan Chase, se pak zaměřil na podstatu takového zlepšování kapitalismu. Konstatoval, že společnosti (ale stejně tak vlády, odbory nebo skupiny sledující jen svůj zvláštní zájem) se mohou příliš hnát jen za tím svým, jak to ukazují třeba díry v daňovém zákonodárství. Korporace dlouho volily „objížďku kolem společenských problémů“, ale to by mělo skončit. Musíme je začít brát vážně, radí Dimon. Amerika potřebuje zvýšit výdaje na infrastrukturu, školství, a to podle jeho slov „ prostě znamená zdanit bohaté víc“.

Další finančník, zakladatel největšího světového hedgeového fondu Bridgewater Associates´ Ray Dalio dokonce říká, že kapitalistický systém, který stále více rozevírá nůžky nerovností, „čeká buď změna, nebo zánik“. Nepřekročil čáru, ale vidí to kriticky: „Sám jsem kapitalista, a přesto si myslím, že kapitalismus je v koncích“ (... is broken). Buď jej Američané zreformují společně, „nebo se to stane v konfliktu“, praví ten dobrý muž podle FT.

Kapitalistů, kteří se bojí nějaké formy revoluce, není podle FT mnoho. Jenže debata teprve začala. Trumpova kampaň chce stavět na tom, že bude socialismem strašit. Bude tedy volit postup předlistopadové KSČ, která strašila kapitalismem. Možná by se měli zajímat, jak to dopadlo. Ale také část Demokratické strany zvažuje podobný postup, včetně rizika, že bude od Trumpa neodlišitelná. Voliči, kteří budou chtít změnu, tak nebudou mít na vybranou. Minule volili Trumpa. Byl dost radikální? Dal, co sliboval? Není větší šance na změnu jinde? To jsou otázky, které mohou volby rozhodnout.

Americké starosti na americkou hlavu, může si říci mnohý mocný u nás, zdravotní pojištění máme, školství stále funguje (v rozporu s teorií, podobně, jako když čmelák létá), mateřská dovolená bude podpořena, jsme jinde. Ano, jsme, ale to neznamená, že nemůžeme chtít jít dál. A že na to budou potřeba peníze. A že není pravda, že není kde brát. A že stát, který se nebere za své občany, je nevěrohodný. Ostatně, naše 19procentní zdanění zisků největších bank by bylo v drsné Americe vstupem do říše snů.

Zbyněk Fiala